Náš Domov - 1. Pol. 5. Kapitoly
Náš Domov - Kapitola 5. - Skutečnost
Frank se po celou dobu se vší opatrností rozhlížel po tom špinavém prostor, jehož útulnost snižoval i vzhled jeho stálých a dočasných obyvatel. Vzhledem k polopouštní povaze kolonie se nedalo divit nošení až nomádských šatů, zakrývajících i ten nejposlednější kousíček kůže natřikrát, přesto ho v nepříjemném horku zamrazily historky o světě přeplněném zloději a vrahy.
Ještě nevěděl, že právě v takové vesnici se až na drobné zlodějíčky nic podobného nevyskytuje. New Detroit City, kam se chystal, bylo skutečně velmi nebezpečné město. Nejhorší v galaxii.
Podle rad od posádky maxitrajleru dal své věci a hotové peníze ze zlata, stříbra a naquadahu do místní soukromé úschovny. Bezpečáci na lodi se dušovali, že tihle chlapi by za prachy schovali i přepravku plnou převorských brouků, pokud by pořád existovali, a někdo by to po nich chtěl.
Mdlý výraz absolutního nezájmu majitele o tom definitivně přesvědčil i Franka. Bez zájmu vzal mince naquadahu, nakopíroval mu do spánkového implantátu identifikaci, a upozornil ho, že za uplynutí 36 hodin propadá jeho majetek jemu, coby pokuta za riziko a prodlení.
Pak potřeboval sehnat někoho se vznášedlem, pokud možno relativně poctivého, co mu neuletí na první zastávce. Tušil, že konečný cíl sehnat tady transport na Zemi nebude snadný. Hvězdná brána bude na vládní rozkaz uzavřena, jako všude jinde, a místní hyperbrána nenavazuje spojení tímto směrem.
Peněz coby vrchní deratizér obrdžel dost, včetně prémii za úplné vyhlazení kovožroutů ve vzduchotechnice, dokonce tolik, co za čtvrt roku vydělá ve vládním ústavu biologie.
Stejně se ještě teď otřásá hnusem. Pokud nebude muset, takovou práci už nikdy nevezme. Ani za ty prémie.
Radu, kde sehnat žádáného člověka, ani nepotřeboval. Bylo mu jasné, že stačí zajít do nálevny, hospody, pajzlu, baru, čehokoliv podobného.
Ta nejbližší se nikterak nelišila od tisícovek jiných. Pár stolů, pár židlí, barový dron coby obsluha. A zářič holografického obrazu, nutný oblbovák pro lidské masy.
Sedl si na volnou židli, a divil se, co tak na ní civí, a zaposlouchal se také – válečné zprávy. Populární pozlátko moderního konfliktu.
Hlasatel sliboval brzké spojení se svými kolegy.
V baru nikdo ani nedutal. Holovize probleskla a kamera zabrala přibližující se siluetu jakéhosi objektu. Uboze a zoufale vyhlížející vesmírná stanice. Reportéři přistáli uvnitř ní, a před plánovaným setkáním obou stran žvatlají něco málo o samotném místě.
Pomocné skladištní stanoviště kolem Alphy-1, prvním kolonizovaném světě, obíhalo už po dvě staletí v relativně nezměněné podobě.
Po zničení veškerého života neznámým útočníkem, dost pravděpodobně Ascheny v době druhé orijské války, kdy si údajně pohrávali s myšlenkou ovládnutí galaxie, už trochu postrádalo smysl, přesto sloužilo dál.
K původnímu vybavení patřil i trojitý štít podle antického vzoru, a nechyběly ani dvě mocná plazmová děla, každá s účinností hlavní zbraně orijské lodě, tehdy snad nejsilnější energetické zbraně.
Naneštěstí stanice měla jen základní štít, a opravy se už osmdesát let týkaly téměř jen podpory života.
Jen padesát let staré, dodatečně přistavěné sekce, sloužící jako improvizované doky, se poznovu stávají důležitým bodem v lidských snahách o životě v míru, kteréžto snahy překvapivě často končily válkou.
Opravárenští droni svařují poslední trhlinky, a posádka nervózně vyhlíží okolní vesmír.
Už je to tady.
Hyperprostorem přiletí dvě mocné válečné lodě, každá z jiné strany, téměř ve stejný okamžik. První, patřící povstalecké koalici, musela být postavena na Samarkandu. Stříbročerná biokonstrukce nenechává nikoho na pochybách. Samarkandské loděnice jsou jediné, stále stavějící plavidla na základě silně modifikované wraithské technologie. Právě rychle manévrující obchodní a kurýrní biolodě přinesly obyvatelstvu planety obrovské bohatství a rozkvět, zvláště po nařízení pozemské vlády o omezení transférů cizích technologií na několik málo míst. Kdyby se tajemství „živých“ lodí vyhynulé wraithské rasy zmocnil kdokoli jiný, bylo by o problém víc.
Tento těžký křižník třídy Kalinin vypadal o poznání silněji, než protějšek, postavený zcela jistě na Zemi. Šlo o standardní nosič stíhacích bombardérů třídy Jamamoto, vybavený silnou blízkou obranou, schopný zavařit jakékoli hrozbě.
Protentokrát by v případě bitvy byly šance vyrovnané. Soustředěná palba biolodě by štít nepřítele udolala, a jeho stíhače by jen obtížně hledaly slabá místa na nepravidelném pancíří, stále svým způsobem „žijícího“, a schopného se „hojit“.
Reportér jedné ze subnetových stanic připomíná, že se v každém případě jedná o historický okamžik. Podobná setkání uprostřed války Země ani galaxie dlouho nepamatují. Připomíná to doby až před světovými válkami, kdy vojevůdci znepřátelených stran nejednou vedli jednání z očí do očí, třeba i s celou armádou přímo za zády.
Jiný žurnalista přitakával, že je to nesporný fakt. Některé civilizace, a to nejen na samotné kolébce lidské rasy, udržovaly i takový kodex bitvy, že stačil souboj mezi nejlepšími válečníky, a k velkému krveprolití ani nedošlo. Jaká škoda, že pro naši současnou civilizaci je takové řešení nemožné, dodal, a už ho strhli jeho kolegové.
Delegace obou znepřátelených stran přistály na opačných koncích hangáru, plnící se jen hlasy přítomných.
Pasažéři člunů vystoupili, a pomalým krokem se k sobě blížily. Bezpečnostní oddíly od jedné i druhé strany zajistily své poloviny celého perimetru a důraznými slovy donutili pracovníky médii, aby se nesnažili jít ani o krok dál.
Až teď si mohli svědci události lépe prohlédnout hlavní aktéry. Zjištění, o koho jde, donutilo i cynické novinářské mazáky, aby nechápavě hleděli skrze bionické brýle a nanitové senzorové čočky, a celé děni komentovali dost přerývavě.
U holovizí, promítacích aparátů a subnetových audiopřijímačů byly reakce více než rozpačité a ještě nechápavější. Zvláště, když reportéři zjistí, že žádné rušení už není přítomno, a mohou přiblížit jak obraz, tak i zvuk.
Nejdůležitejší vojenští činitelé se setkali osobně. Vrchní velitel Centrální Báze, hlavního velitelství flotily Spojených Národů Země, a proti němu vojenský vůdce vzbouřených kolonií.
Admirál Malcolm a admirál Daladier si pohlédli do očí. Zatímco z těch Malcolmových se dala vyčíst zdvořilost a nikdy neústupná čestnost, kterou se vyznačují jen někteří důstojníci, z Daladierových vůbec nic. Dlouhá služba u rozvědky flotily mu už dávno musela zatvrdit tvář a zatlačit emoce někam hluboko za ní.
Mají na sobě stejné tmavošedé uniformy, každá s jinými insigniemi.
„Je mi ctí se s vámi setkat, Georgesi. Byl jsem si jistý vaším odmítnutím.“ řekl Malcolm bezvýrazně, ale se snahou o vážné jednání.
„Jen pouhá šance na ukončení zbytečného konfliktu za to stála. Dovolte mi však otázku na začátek - účastí tisku si pojišťujete sympatie občanů, nebo se snažíte o odčinění vašeho zběhnutí a velezrady?“
Řekl to se stejným stoickým klidem, jako vždy. V obličeji se mu nehnul ani sval.
„Své důvody jsem vyjevil Bázi jednou, admirále. Opakovat se nebudu.“ odpověděl vyzvaný, kterému se zle zablesklo v očích. Čekal podobné a i horší poznámky.
„Nakonec to bude i lepší. Ty květnaté zmijí řeči, vydávající se za ctihodné důvody ke vzpouře, by mě mohly přivést ke zvracení.“ nepřestane dorážet na Malcolma, a doufá, že když zpochybní všechno, v co věří, nechá průchod svým názorům, a jednání ukončí. Pak by mohli říct – měli jsme nejlepší snahu, ale nevyrovnaným rebelům vytekly nervy a mstí se, ani neví za co. Za co taky? Za nepodložené názory a chybně vyložená vládní rozhodnotí.
Bohužel pro něj to všechno Malcolm věděl, a byl příliš starý a zkušený, aby něco takového dovolil.
„Pokusíme se o urovnání sporů, nebo se mě zase pokusíte urazit, Georgesi?“
Říkal mu křestním už od té doby, kdy byl kadetem, a starý admirál byl komodorem. Nesnášel to a nikdy mu to nedal nijak najevo.
„Prosím, ten kdo vše začal, by to také měl skončit.“ dodá s notnou dávkou posměchu v hlase
„Kvůli ničemu jinému tu nejsme, jak jste sám řekl.“ odpověděl s náznakem vzdoru „Věc se má tak – naše obrana dosud neselhala, a každý úder vedený Centrální Bází a z kanceláře prezidenta byl vrácen. Nedaří se vám nás porazit vojensky ani ekonomicky. Proto navrhuji okamžité zastavení útoků, řekněme za 24 hodin standardního času od dnešní půlnoci.“
„A dál?“ zeptal se Daladier s potměšilým úšklebkem plným pohrdání. Tak on si diktuje podmínky…
„Setkání politických představitelů u jednacího stolu, mírová smlouva – co jiného?“
Teď už se nepokrytě smál.
„Žertujete. Bezpodmínečná kapitulace a beztrestnost pro všechny, vyjma politické činitele a důstojníky. Tedy, “ přestal, jakoby se rozmýšlel a pokračoval „to se bude týkat jen zběhů flotily UNE, včetně vás. Poddůstojníky čeká jen degradace. Nejsme tak brutální, jak o nás tvrdíte, Malcolme. Bylo skutečně kouzelné, jak jste ze sebe udělal hrdinu, to ano. Ale hra skončila, uvědomte si to.“
„Máte pravdu. Někdo si tady hraje s lidskými životy kvůli ziskům, jenže já to nejsem, Georgesi.“ řekl, ani ne lítostivě nebo zklamaně, ale smířeně.
„Čekal jste, že vám kývnu na ultimátum? To jste se fatálně zmýlil, bývalý admirále. Pokud to bylo všechno…“
„Prezident si vás vybral dobře. Cynický zabiják, zpropadený armádní robot. Tím jsi, Georgesi. Doufal jsem, že je to jen dojem, a máš své myšlení.“
„Třeba máte pravdu. Třeba opravdu neuvažuju nad správností rozkazů. Avšak na rozdíl od vás jsem násilně nerozťal naši civilizaci vedví.“
„Jen se násilně pokusíte obnovit skrytou totalitu. No, když na to máte žaludek…“
Dotkne se čepice na znamení ledabylého zasalutování, a obrátí se k němu zády.
„Mooooc zajímavý.“ pronesl černovlasý obyvatel baru v podroušeném stavu, hned jak skončil speciální program, a vrátily se záběry do uprchlického tábora „Jako z ňákýho válečnýho seriálu nebo z knížky. Hezký, to teda jo. Nalej mi ještě jednu.“
Frank si sklesle poručil taky jednu, a požádal o kód do místní informační databáze. To, co na velkých koloniích bylo zadarmo, se na těch malých platilo. Přitom měl New Detroit potenciál stát se tím nejlidnatějším světem hned po Zemi. Stačily malé úpravy povrchu a atmosféry.
Planeta byla jen dál důkladněji poddolovaná. Naštěstí na ní díky suchému podnebí nehrozila ekologická katastrofa podobných rozměrů, jako na Langaře, kdy byly toxiny s částečkami naquadrie rozprášeny po celém kontinentu, a musely být pozemskými společnostmi vynaloženy miliardové prostředky k postavení pohlcovačů škodlivin asgardské konstrukce.
Pozemšťan se rozhlédl po podniku. Keranitové chladící pláště, ochlazující paradoxně venkovním teplem a světlem patřily k místní módě stejně samozřejmě, jako ochranné masky s dálkovými skenery, napájené podobným způsobem.
Zašklebil se při pomyšlení, že lidstvo plýtvalo energií stovky let, a nakonec, když je jí přebytek, tak zase hojně využívají recyklačních zařízení a obnovitelných zdrojů. Další paradox.
Zatímco srkal směsici různých alkoholů a čehosi sladkého, vzpomněl si na jezera drobných organismů na bázi stříbra na jednom opuštěném světě blízko Jádra. Nikdy tam nebyl, ale údajně, když se ty potvůrky dostanou k radioaktivní hornině nebo uhlovodíku, vždy její energii použijí k navýšení svého počtu. Pokud na žádnou žílu energie nenarazí, vystoupí nad hladinu, a spokojí se s tou sluneční.
Vypočítavost, jaká by se dala čekat u humanoidů.
Kdosi mu položil ruku na rameno, a pak si přisedne vedle něj. Obyčejně vypadající chlapík s nazrzlým strništěm na bradě. Z rukávu čouhalo neuměle vytvořené tetování.
„Brýtro, šéfíku. Prej sháníte šoféra co tu zná každý zákoutí.“
„Ano, sháním…to šlo rychle, jsem tu teprve chvíli.“ řekne, ale údajný řidič jen mávne rukou
„Řeči a data se tu hejbou rychlejc, než Goa’uld po zádech. Je vidět, že úplně novej nejste. Nezkušený lidi hned vemou prvního pochybnýho parchanta se vznášedlem na větrnej pohon, a pak končej někdy eště víc blbě.“
„Snad nejste telepat, človeče.“ pronese Frank a pokusí se o zasmání, smích šoféra nabízejícího služby ho přehluší.
„Che, dobrej vtip, pane, to bych už se válel na tropický kolonii s chlastem a nejmíň dvěma nadrženejma děvkama, co bych obhospodařoval každej den. Tak, abychom nežvatlali, kolik dáte?“
„Určitě bych vás potřeboval na celý den, pane…“
„Collins. Ted Collins. Beru jen keš.“ odpoví mu hrdě, a přihne si z láhve piva
„Tak pane…Collinsi. Neurazí vás řekněme…desetijednotková zlatá mince na hodinu?“ dopoví, a v tu chvíli sebou nově představený sebou tak trhne, až málem spolkne celou láhev. Pochopitelně, že to Frank řekl tak potichu, aby to slyšel jen on. Na bezpečný přenos dat mezi komunikátory a pady je to absolutně nedůvěryhodné místo.
„To se ví, že neurazí! Měli bychom pohnout, než bude večer. Tady jsou západy sluncí rychlý.“
Nestačil říct ani ň, jakmile ho doslova vytáhl z baru. Na jeho protesty ohledně jeho věcí v úschovně reagoval prohlášením, že si nechce koledovat o zabití kvůli cizímu majetku.
Do pěti minut seděli v letitém, leč zjevně udržovaném vznášedle, co má určitě poctivý, nezfalšovaný technický průkaz. Jeho majitele se na to neptal, stejně – koho by zajímalo povolení k provozu, když si lidé zde dělají ze zákona akorát velkou čurinu…
A než stačil říct něco jiného, chatrný člun se vznesl do oblak. Pokud by tam kromě prachu nějaké byly.
„Může to s námi házet, jinak si dejte voraz. Kde v centru vás mám vyložit?“
„Obchodní centrum SolarCorp. Počítám, že tam budete msuet počkat tak čtyři hodiny určitě. Možná šest.“
„To já bych potřeboval vědět přesně. Nejsem žádnej cvok, abych čekal v káře hodiny, a odejít nemůžu ani na sekundu. To bych se s ní moh rozloučit.“
„Tomu rozumím, přesto…proč to otáčíte, vždyť město je před námi….“
Majestátní budovy s více než stoletou historií. Štít proti působení vnějších vlivů a zavlažovací systémy udělaly z New Detroit City o poznání lepší místo pro život, než pro zbytek planety.
„Klídek. Tadyhle někeří zmetci přepadají flyery za bílýho dne na okraji perimetru. Dva kolem nás, ochromující pole, virus vražený do počítače a budem letět čtyry hoďky okolo, neschopní něco nahlásit. Udělám pár obletů navíc.“
„Jsou to jen lupiči, anebo i…“
„Záleží na tom, vo koho de. Od mladých co jen nechtěj otročit v klubech a casinech vám žádný velký násilí nehrozí. Jinak tu voperujou aspoň dva gangy, co v tom jedou ve velkým, maj kontakty výš. Pak stačí, když se jim znelíbí váš ksicht, a máte v ní díru.“
„To mi vykládáte jen tak?“
„V pohodě, to co vám povídám by vám řekl kterejkoli odrbanej klučina za dva stříbrňáky. Vážně. A do prdele…přece jen jsme pro někoho zajímavý.“ řekl řidič naráz, a Frank se natáhl dopředu, aby líp viděl na přístroje. Žádný hologram, ale staré poctivé plazmo-krystalické obrazovky.
Na tu, co šofér ukázal prstem, byla znázorněna hustá nepřehledná pavučina, vzdušné silnice, plné světelných bodů, barevně odlišené podle ID systému. Není jich tolik jako na obloze nad Berlínem nebo New Yorkem, přesto se těžko dá najít nějaký řád nebo přehled pro lidské oči.
„Tady se každej snaží bejt co nejdál vod ostatních,“ vysvětlil Collins „Pokaď se za váma někdo drží dýl než minutu, a není to vládní ani policejní plavidýlko, nemůžete se mejlit.“
Pozemšťan zůstal předkloněný, aby dobře viděl na přístrojovou desku. Nemýlil se. Jeho námezdní pracovník nelhal. Dva světelné body je očividně sledovaly, přes Collinsovy pokusy o únik. Tu zamířil se strojem níže až k jedné z výškových budov, tu zas obrátil inerciální tlumiče o 360 stupňů, a letěl jim vstříc.
Zelenomodré body s označením policie se doslova lenivě ploužily oblohou s ještě větší mírou ignorace, než s jakou se setkal v úschovně.
Ignorovali přestupky, i zjevné šarvátky v čím dál větším šeru nadcházející noci. S příchodem větší tmy se tu zjevně množily i potíže a ne právě legální snahy.
Na okamžik to Franka natolik pohoršilo, až chtěl podat stížnost na laxnost strážců pořádku. Pragmaticky takové myšlenky zaplašil, jen co viděl, jak se jim podařilo setřást ty, co si je vyhlédli.
„Teďka budem v bezpečí.“ pronesl Ted Collins při průletu do samého centra města. „Bossové u svejch podniků dávají bacha na svý zákazníky. Nechcete nejdřív zastavit u červených lucerniček?“ zeptal se potměšile a spiklenecky mrkl na svého dnešního klienta.
„Ne, děkuji…teď na to nemám myšlenky ani náladu.“
„Stejnak je záhada, jak tak slušně živenej Terránec ví, jak to tu chodí.“
„Přece jsem vám…“
„Akorát upřímně vobdivuju lidi, co se uměj informovat o místě, kam letí. Víte, kolik blbečků jsem vez, a kdybych na ně nenalíhal, tak by skončili kdesi dole, ve stoce a podřezaní?“
„To jich tu letí tolik?“ podivoval se Frank. Divné, to by nikdy neřekl. Řidič se upřímně zachechtal. Aby taky né. Vypadá na chytrýho chlapa, a přece má teď pomotanou makovici…
Po chvilce mu to přece jen došlo. No jasně. Svět plný kriminality, a nadšení blbci se tam hrnou za dobrodružstvím. Okradení nebo podvedení se vrátí domů, a nemají v úmyslu se nijak chlubit, nebo naopak dělají ramena, jak to tam bylo extra a nikdo si tam na ně nepřišel.
„Lidská blbost a zvědavost je nekonečná, to vám tady poví taky každej.“ pronese Collins a ještě chvíli se pochechtává směšností celé věci.
Jo, jaky děti. Je tam nebezpečno, nejezděte tam, samý dealeři a pasáci, hazard a zlodějiny. Vláda na Zemi to tam nerozmetá, protože stížností není tolik, a výnosy vysoké…
„Je to tu. Posadil bych to na hlídanej plac jen o sto metrů dál, neva?“
„Bez problému. Budu zpátky za pár hodin.“ řekl Frank, otevíraje dveře vznášedla
Bez náznaku obav nebo strachu vlezl do těsné tubusu magnetického výtahu pro jednoho, aby ho přenesl do předposledního patra obchodního centra.
New Detroit se měl přejmenovat na jeden Velký Paradox – ani zde nechyběl další. Tam, kde by obyčejný člověk z kolonií, ze Země nebo dalších světů čekal kapsáře, podvody a loupeže, se nedělo nic.
Poznal to sám cestou z místa, odkud ho výtah vyplivl k nonstop podnikům. Nájemník maxitrajlerového skladu číslo 27, Kirill Sorokin, mu tento tip osobně předal, výměnou za zamlčení toho, co měl na svých metrech čtverečních uskladněné. V Devil’s Junctionu by mu to možná uložili, ale v maxitrajleru přepravovat nebezpečné organismy se rovná eskortem na Zemi a dvaceti letům nucených prací. Je jedno, jestli by ho odsoudili na odtržených koloniích, nebo přímo tam.
Jestlipak z něho zůstane kousek slušného člověka, až se zas nadechne pozemského vzduchu. Byl telepetickou, hypnotickou loutkou, ani o tom nevěděl, a teď už je i spolupachatel pašeráka.
Zlodějem ani vrahem rozhodně nebude. Pokud nebude muset.
Došel až ke vstupní přepážce do…asi restaurantu…? Podle nápisu možná, kdoví co je uvnitř. Proč se jen musí každá stinná záležitost probírat v hospodě, povzdechl si až pobaveně.
Škoda, že nemá víc financí, mohl by jít na operní představení, do galerie nebo na nějakou podobnou akci, a udělat ze sebe velkého bosse, aby mohl jednat přímo se skutečnými představiteli výkonné moci New Detroitu…
Už chtěl vejít do skeneru na kontrolu zbraní.
A vlastně proč ne, zarazil se.
Drzé čelo je vždy lepší než poplužní dvůr. Netrmácel jsem se na špinavé létající rakvi, abych se na dosah od cíle obtěžoval s drobnými kriminálníky…to už rovnou zkusit ty velké.