Náš Domov - 1. Pol. 3. Kapitoly
Náš Domov - Kapitola 3. - Člověk nikdy neví
Transportní člun s několika zatčenými lidmi ze zadržených lodí pomalu klouzal po horních vrstvách atmosféry Prometheanu, ve vazební sekci byly znát jen zcela nepatrné vibrace na hladině kelímků se sodou, ležící na stole u stráží.
Před chvíli nastavili intenzitu generátoru stasického pole tak, aby se podezřelí ze špionáže nemohli ani hnout vyjma pohybu ústy a mrkání.
„Je to nutné?“ zeptal se Frank vojáků domobrany, s odjištěnými zbraněmi na ně stále mířících, vzdor stasickému poli uvnitř. Odpovědí mu byly nepřátelské výrazy „Proti nutnému znehybnění nic nemám, ale nemuseli byste nám mířit do obličeje těmi starými G60-kami. Ještě by tu někdo mohl přijít k úrazu.“
Dva nedobrovolní společníci v neštěstí se něj podívají, smýšlejíc obdobně.
Velitel, hrající poklidně za přepážkou s vězni holopoker, se uchechtne a řekne ze židle, neodvraceje svůj pohled od full housu, který se mu ve hře začal rýsovat –
„Podle všech předpisů a regulí je s vámi zacházeno korektně. Ujišťuji vás, že v případě řekněme…nehody, nebo eliminace zatčeného při pokusu o útěk by se řádně prošetřilo.“ dokončil se sarkastickým šklebem, co se mu vmžiku vytratil, protože jeho spoluhráč měl flush, což ho stálo týdenní plat.
Frank neporozuměl jeho nadávkám v irštině, a ani nechtěl. Odmítal věřit, že by jemu a ostatním hrozilo nějaké reálné nebezpečí.
Tuto jistotu měl pochopitelně vnitřně podloženou, proč, to bylo takové veřejné tajemství mezi pracovníky UNE, od nedůležitých zaměstnanců na nižších funkcích, až po admirály a guvernéry.
Při zavádění onoho opatření probíhaly vášnivé diskuse kvůli ovlivnění úsudku člověka z důvodu citlivého tématu ovládání svobodné mysli, až zůstala jen, kdysi i Antiky praktikovaná, úprava nervových spojů, čímž bylo znemožněno jak fyzické mučení, tak i ovládnutí silnější myslí.
Experimenty s manipulací paměti a rozumu nešlo zakázat, podobně jako před dvěma staletími výzkum klonování lidí – byrokratům taktéž pozdě došel fakt, že řízený povolený výzkum je lepší než zakázaný a tajný.
Fascinace způsobené schopnostmi vyhynulých ras Antiků a Wraithů nutkaly nejednoho vědce, aby riskoval svůj život i kariéru.
Sto let trvalo, než se objevil způsob účinného výcviku a meditace k zesílení neznámé energie, kterou lidský mozek dokázal neskutečné věci. I pak byly tyto schopnosti sotva detekovatelné v laboratořích.
Hotovou bouři, na kterou si pamatoval i Frank, způsobil objev přístroje, zesilující tyto schopnosti exponenciální řadou. Docela snadno absorbovaly nevyužitou čistou duševní sílu, vyzařovanou každým člověkem.
Doslova pak stačilo, aby se pronásledovaný proběhl nákupním centrem, a už mohl dál vsugerovávat klamné představy nebo házet lidi o zeď, jako superhrdinové ve filmech.
Frank si také pamatoval, jak při sledování holotelevize v jeho devíti letech, při novoročním projevu tito podivní lidé zavraždili prezidenta Deroudrise, protože opakovaně tvrdil, že nejsou plnoprávnými lidmi, ale jsou nebezpečnou škodnou, přestože s tím dvě třetiny občanů Země a kolonií nesouhlasily a požadovaly jeho odstoupení.
Složitá to byla doba. Už tehdy zaznívaly hlasy, aby kolonie více zasahovaly do celkové politiky celé civilizace.
Teprve s nástupem nových vlád se tzv. psionikům dostalo práv, nároků, i nutných omezení. Mnozí se stali civilními pracovníky, najmutí korporacemi, co je už dříve využívaly jako „interní neoficiální pracovníky“.
V ozbrojených silách dostávali vysoké hodnosti, a výhody nejen platové.
Byla zřízena neutrální organizace, složená z původních tajných bratrstev a skupin, která přijímala i nové zájemce.
Opatření proti zneužití tak musely být značné a účinné. Nikdo nechtěl experimentovat, takže byly použity antické postupy podle atlantiských plánů.
Ani v jejich neuvěřitelně vyspělé a prastaré civilizaci zjevně nepanovala úplná důvěra ke každému.
Přistáli v noci, na nějakém odlehlém místě mezi kopci s prostupujícími skalami. Byly vidět světla Balticu.
Ze člunu byli zadržení vyvedeni před dva důstojníky. Oba vypadali jako jedni z místních, jak jinak než potomci původních osadníků z Evropy.
Prometheanec s hodností plukovníka se představil jako Lionell Schmidt ze štábu prometheanských sil sebeobrany.
Všechny vyslechl, prověřil údaje, a choval se nadmíru zdvořile.
Zádumčivě vypadající major stále mlčel. Stál v pohovu a dělal dojem jeho pobočníka, jenže Frank se nemohl ubránit pocitu, že nebude jeho podřízeným. Distinkce na uniformě měl stejné, ale nic nenasvědčovalo tomu, že jde o člověka poslouchat rozkazy.
Při Frankově práci exobiologa se setkal s tisícovkami lidí, i s chladnými a pragmatickými Ascheny, ale nikdy neviděl člověka ve zjevně podřízené pozici s takhle pichlavýma očima a nebezpečným vzezřením. Takoví se najdou i ve vědeckých ústavech a skutečně potřební jsou jen tam, kde mají maximální volnost.
„Brzy se budete moct vrátit na Zemi, a jako omluvu za tyto nepříjemnosti přijměte prosím občerstvení v důstojnickém klubu. V takto chaotických časech dochází k nesčetným pochybením a přehmatům, tomu se bohužel nevyhneme.“ zakončil plukovník celou proceduru, a ukázal na místo s kruhy.
Nebylo na tom nic tak podivného. Pozemšťané ve vládních funkcích ani neuvažovali o možnosti, že je na tom něco podezřelého.
Prometheanské velení si, podobně jako ozbrojené síly jiných kolonií, vzalo znovu za vzor Antiky a s pomocí transportních kruhů vytvořili rozsáhlé struktury pod zemí, i s částmi otevřenými pro veřejnost, a rekreační sekce.
Tato základna se archiktektonicky nijak neliší od podobně vystavěných. Poměrně úzké chodby a propracovacovaná bezpečnostní opatření ve formě pomalu levitujících dronů zajišťovaly bezpečnost zpravidla lépe, nežli postavit po zuby ozbrojené hlídky ke každé přepážce.
Bar, sloužící potřebám důstojníckého sboru i s dokonalými hologramy tanečnic různých druhů pro obveselení jejich myslí, a barman ponechaný namísto hologramu či androida dodával nostalgický retro nádech místnosti.
Dva mladší kadeti, co se ve velní teprve zaučovali, horlivě debatovali u holoobrazovky nad jejich stolkem, až rušili ostatní.
Plukovník dalšími zdvořilostními gesty ukázal, kam si mohou sednout.
Hlasatel ze subprostorového vysílání pohyblivé stanice GateBreak, jedné z mála dosud nestranných organizací.
Místním masmédiím, taktéž pozemským šlo nyní o získání co nejvíce díváků podle jejich nálad, a podle toho to také vypadalo.
Propaganda se v této občanské válce rozmáhala do obludných rozměrů.
Titulek, čnící nad rozmazanými a prozrněnými záběry z pozorovacího stanoviště, dle textu na samarkandském křižníku Krym pod velením viceadmirála Timura Ajbaševa, hovořil sám za sebe – bitva v Krabí mlhovině.
„...předáváme slovo reportéru Jamesi Burdettovi z Earth Times, jedinému žurnalistovi, účastnící se bitvy přímo z paluby jedné z válečných lodí nově utvořené flotily nezávislých kolonií.“
Kamera sebou cuká do všech stran, zjevně ani inerciálního tlumiče na kamerovém dronovi nestačí vyrovnávat otřesy. Reportér je uzavřen v záchranné kapsli spolu s dalšími lidmi, především zraněnými.
„…ání, že zde není pro pozorovatele ze stran tisku bezpečno nikde, se zakládalo na pravdě. Nezávislí vypouštějí záchranné čluny, jsou hromadně sestřelovány stíhači 2. pozemské flotily, zbylé samarkandské křižníky se snaží probojovat z obklíčení, ale…(zrnění a šum)…ačkoli…“
Drona s kamerou a vysílačem obrátí k okénku, a přiblíží obraz. Všude kolem rozbombardovávají prometheanské letky nepřátelské lodě, doplácející na to, že poslali stíhače pronásledovat poražené Samarkanďany, a barbarsky dobíjet zachráněné ze zničených plavidel, a vlastní nechali téměř bez ochrany.
„…ano, je to obrat v celém konfliktu! Skutečné vlny tříštící nepřátele na kusy!“ hříme potící se reportér do více a více zrnitého vysílání. „Je tu příliš mnoho prostorových poruch zaviněných (šum)…za chvíli!“
K jednomu volnému stolku si sedne i Frank, ale když se ho plukovník optá, zda-li si může také sednout, nedovolil si ho odmítnout.
Několik minut se baví, než důstojníkovi trochu ztvrdne výraz, a přátelský hlas se mu obratem změní ve věcný a neosobní, tedy přesně tak, jak je zvyklý mluvit.
„Jaký byl váš úkol?“ zeptá se Schmidt, jako by o nic nešlo.
„Nejsem si jist, jestli jsem porozuměl otázce. Nebo jsem vyslýchán?“ zeptá se Frank, zachovávaje jistotu, že tihle lidé jsou přirozeně podezíraví, a chovají se logicky. Přesto už začínal mít obavy. Kdyby ho hodlali brzy propustit, jistě by nepoužili natolik drakonická opatření k přepravě podezřelých.
„Zatím si pouze nezávazně povídáme.“ odpoví důstojník, a pokračuje „Mé očekávání je takové, že jste tu byl vyslán s jistým cílem. Údajně civilní výzkum vašeho ústavu.“
„Pak je to také pravda. Neočekávaně mě povolali na výslovnou žádost místního vědeckého institutu, zřejmě přímo od jeho ředitele, profesora Matthiase Fredericksona.“
„Trváte tedy na tom, že tohle všechno je pravda?“
„Každé slovo. Nemám přeci důvod, proč vám lhát. Kromě toho, jako každý výše postavený zaměstnanec pozemských úřadů mám trvalou úpravu mysli proti mučení a jiné manipulaci.“
Jako dítě, kárané v ředitelně. Co po něm ten uniformovaný panák chce? Přiznání, že jsem měl vyhodit do povětří parlament, nebo odpálit elektrárnu? Nečekal bych až takovou ztrátu soudnosti.
Nenápadný muž s hodností majora odejde od baru, kde po celý čas nezúčastněně popíjel, poklepe mu na rameno, a krátce se mu podívá do očí. Plukovník Schmidt pokývne, a řekne majorovi, aby odešel.
Až teď si Frank povšimne, že ten major po celou dobu držel v ruce PsiZes, nutný zesilující aparát pro každého psionika, a zcela jistě mu procházel mozkem, aniž by při hovoru se Schmidtem cokoli podezřelého cítil.
Nejspíš zjistil, že vše bylo pravdivé a nezmanipulované.
Ale proč se na mě ten Prometheanec tak lítostivě tváří?
„Pane Cartwrighte, jsem si jist vašimi slovy. Můj kolega, nacházející se na poněkud vyšší mentální úrovni než vy nebo já, zjistil pro vás i mne šokující…data.“
„Co? Mám snad něco s mozkem? Děkuji za vyšetření, ale pokud mě nehodláte zatknout, pak…“
„Naneštěstí pro vás jsem nucen vás opravdu zadržet na dobu neurčitou. Stráže! Do cely s nejvyšším zabezpečením!“ zahřměl plukovník tak, až Frank leknutím rozbil nedopitou sklenici s koňakem.
Silou, jako nepoznával, s pohyby, o jakých netušil že jich je schopen, vyskočil z místa, seknutím ruky zneschopnil nadporučíka, který patrně neočekával napadení, a rychlým kopem do břicha odvalil plukovníka na strážné.
Podařilo se mu je přeskočit, a vzít jednomu zbraň. Najednou mu všechno dávalo smysl. I jak vyřadit jednoduché bezpečnostní zámky. Chtěl se zastavit, něco mu to nedovolovalo, a už vůbec mu to nedovolilo pustit zbraň, zrovna když dalšího Prometheance zastřelil trojitým iontovým pulsem.
Běží chodbou, kde tušil výtah k povrchu, přestože už zablokovaný, soudě podle stupně poplachu.
Všechno to byly reflexy, snaží se uklidnit Frank. Náhla nadprodukce adrenalinu, nebo mi ten manipulátor vědomí cosi přece jen udělal, přesně, to bude ono.
Zahne k vedlejší chodbě, a vystřelí několik dávek energetických střel do všech stran. Z nich už jich k němu mířilo nemálo.
Vyřadil zámek přehozením krystalů pod panelem během čtyř sekund.
Tak počkat, tohle já přece neumím...
Přepážka se vysunula a dva metry od něj stál onen záhadný major
„Jsi zmatený, Terránče. Nic se neděje.“ řekne potichu člověk, co mu sondoval mysl v baru. S veškerou sebekontrolou Frank nezmáčknul spoušť, díky síle, kterou jeho vůle záhadně získala.
„Nic se neděje, to zvládnu sám.“ řekne těm, co stáli za zadrženým narušitelem, a mířili mu laserovými zaměřovači na záda. Dva z nich dokonce starými goa‘uldskými zaty.
„Co se to se mnou děje?! Já…já…“ sypou se z nicnechápajícího Franka slova.
„Soustřeďte se na tu zbraň. Položte jí. Jste v bezpečí, nic vám nehrozí.“ pokračuje major, dívající se mu do očí bez jediného mrknutí. PsiZes, zapojený přes hypodermální spoj v ruce, svítí staromódně špatnou barvou - jasnou červenou.
Mechanismus indikuje hrozící psionický zkrat.
„Poslouchejte mě pozorně, pane Cartwrighte. Vaše kvalifikace na mnohé místa mimo Terru vás musela určit jako kandidáta pro tajnou službu.“
„To je nesmysl!“ zakřičel, a tentokrát dobrovolně na něj namířil zbraň
„Je více takových, jako vy, s implantovaným druhým vědomím. Zatímco jste dělal svou práci, vaše smysly zachytávaly detaily, co vás samého nezajímaly. Vzdálené hovory kolegů, nálada obyvatel světů, kde jste byl přítomen služebně, technická data, co jste přecházel bez povšimnutí, byly zaznamenány.“
„Přece…nedává to smysl! Implantáty jsou blokovány, a bezpečnostní úpravy mozku…“
„Ty terabyty v ní, co nevyužíváte, využili oni! Obešli tím všechno, co říkáte!“ řekne psionik, začínající se viditelně potit.
„Kdyby to byla pravda, pak to musíte zveřejnit! Proč byste to drželi v utajení, zvláště teď?“ snaží se Frank sesumírovat vyřčené věci, ale nedaří se mu ani to.
„Nemohou vás ovládat, ani nijak najít. Nevíme, kolika lidem to vláda provedla. Sám uznejte, že je to možné, připusťte si to, zkuste to! Je něco takového proveditelné?“
„To já nevím…“
„Pak mě – nám – věřte. Tak nebo tak se ze základny nedostanete živý, a jestli mě zastřelíte, nebude už nikdo, kdo by té cizí části bránil vás ovlivňovat!“
Ruka, svírající spoušť, se Frankovi potí a chvěje víc, než majorova hlava, zažívající přepětí, aby udržel jednu vyděšenou mysl v mezích rozumu, druhou, aby nezastřelila jeho a potom sebe, a ještě tu svou, aby mohl mluvit racionálně a povzbudivě.
Frankovi námahou praskají prstové klouby, ale nakonec dostane prst pod spoušť.
Major uznale a vděčně kývne, nespouštěje z něj oči, pálící ho jako celé peklo, pořád nemůže mrknout.
„Omračte nás oba najednou!“ vykřikne zoufale, a ostraha střelí do obou zaty.
Pozemšťana to jen donutí upustit zbraň, a zůstává na místě, jakoby se jen dával dohromady.
„Ustupte!“ zavelí poručík z ostrahy a odjistí šokový granát. Až on spolehlivě složí probuzeného agenta…
Bolí mě hlava, přijde na mysl Frankovi, sotva se probíraje na podlaze mezi kovovými stěnami.Co je horší?
Být pokusným zvířetem Prometheanců, nebo vědět, že mě využívali? Mne si oči, svět je pro něj směšně rozmazaným paskvilem, stěží se vzpamatovává.
Něco mu chybí. Jeho podkožní implantáty zmizely, i propojovací spánkové rozhraní.
Vrávoravě a kýváním hlavy, a opíraje se o zeď, se postaví, a vidí, že se náchazí v lékařském centru, a za sklem postává trojice důstojníků s hodností admirála.
Frank zkoprněle zůstal, tak jak je, zkroucený u zdi. Doktor vchází dovnitř, a podává mu šaty, aby se mohl obléknout, až se na to bude cítit.
„Dě…děkuji…“ dostane ze sebe, s nejasnou snahou o pousmání. Cítí se podivně prázdný.
„To odezní.“ uslyší, ale jen on. Vyděšeně se ohlédne.
Vidí, že doktor ta slova pronést nemohl, odcházel a mlčky stahoval data z lékařského skeneru. Za dveřmi stály stráže. Neviděl je, ale určitě tam byli. Nenechali by mě bez dozorun, napadlo ho. Ale kdo sakra…
„Já. Netřeba toho strachu.“ Uslyší hlas znovu a vidí znovu toho majora, dívajíce se na něj přes křemičité silové pole. Dávný nízkoenergetický vynález nahrazující sklo.
Mluví s ním, aniž by použil běžnou část těla k tomu určenou - hlasivky.
„Měl jste veliké štěstí pane Cartwrighte. Zůstal z vás svobodný muž, a chci vám tímto poděkovat za získané informace. Sběrač ve vašem mozku byl zničen.“
„Sběrač?“
„Tak tomu říkáme. Terranská vnitřní rozvědka, nebo podobná organizace získala levný a v podstatě nezjistitelný způsob získání informací. Vytvoří ve vás skrytou a sílící osobnost, jejíž existence je podmíněna určitým posláním – většina měla jen sbírat data – přesně jak jsem už řekl, pokud si na to vzpomínáte.“
„A propustíte mě, když už pro vás nepředstavuji hrozbu?“
„To záleží na rozhodnutí Hlavního štábu. Kromě vás jsme už zajistili desítky lidí, a ještě více jsme nedokázali zachránit – museli být zabiti nebo spáchali sebevraždu.“
„Stále…stále si neumím představit, jak by mohli...ti...nezjistitelně…a v takovém rozsahu...“
„Vaše udivení je oprávněné, a nemohu vám na něj odpovědět ani kdybych chtěl. Máme přibližnou teorii – agenti co mají na starost implantaci jsou rozeseti ve všech úřadech, aniž by na ně kdokoli přišel, a samotná organizace musí mít přístup ke všem sítím a bezpečnostním zařízením. Připomíná vám to někoho? Slyšel jste o tom?“
„Slyšel.“ Frank přijde až k průhledné nabité hmotě - jediné, co je oddělovalo. „A víte také, že to jsou fámy o přesnosti hlášení od poruchových uklízecích botů. Ne víc, než zvěsti o výzkumu oblasti 51 nebo o tachyonové mlhovině, kde pro změnu měli žít povznesení a docházet k manipulaci času. Přehnaně zromantizované příběhy, majore.“
Ten se odmítavě ušklíbne.