Hvězdná Brána Pegasus - 13 - Diplomacie
Stargate Pegasus : Divitae - 13 - Diplomacy
„Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.“
- Konfucius
Nejsilnější vládce galaxie jde osaměle chodbou svého paláce na Delmaku. Bez doprovodu, pouze s nepostradatelnou „ozbrojenou rukou“ vejde do komnaty, jejíž osazenstvo poklekne a přivře oči, na znamení nejvyšší možné úcty. Sokar to pochopitelně přejde bez povšimnutí, a usedne ke stolu. Sotva se posadí, ostatní přítomní si sednou také, ovšem na o poznání nižší křesla, a zjevně dle předem sestaveného pořadí.
„Jste tu, abyste si vyslechli příkazy vašeho boha. Připomínky či přerušení nestrpím.“ řekne tiše a prsty, zapasované v konstrukci „ozbrojené ruky“ lehce poklepou kovovými konci o zlaté okraje trůnu.
Je zde asi tucet Goa'uldů a Jaffů, mistrů. Goa'uldi jsou logicky blíže k Sokarovi, ale nezdá se, že by byli takovou poctou skutečně naplněni. Staří Jaffští mistři se ani neodváží vzhlédnout k jeho očím.
„Nastal čas, vrátit jim jejich odporný čin. Musíme zničit, jejich základny, jejich světy, pozabíjet všechny Asgardy, do posledního!“ řekne hlasitě a smrtelně vážně Sokar
Ambiciózní a troufalý útok Asgardů na říši byl zastaven, ale kdo ví, co vymyslí jejich vládce. Je snad natolik šílený, jak se říká, že je schopen nařídit útok na jejich domovské světy? Už zastavit takovou sílu byl učiněný zázrak. Je snad schopen myslet na něco zhola nemožného? Určitě ano. To vše je patrně na tvářích jeho poddaných vidět, protože Sokar náhle zažhne očima, hlavou pohne mírně dozadu a pokřiveně zašklebí se. Jeden z Goa'uldů nejblíže němu se již vyznal v reakcích svého pána, ale většina si pozdě uvědomila, že jejich pochyby byly na nich až příliš vidět. Zachovat netečný a bezvýhradně poslušný výraz zvládá každý Goa'uld i Jaffa nesrovnatelně lépe než člověk, ale neštěstím pro ně bylo, že tento konkrétní vládce, byť velmi starý, znal dopodrobna veškerý hovor těla a tváří.
V každém případě Sokar „ozbrojenou rukou“ rozrazil na kousky kamenný stůl, a většinu jeho pochybovačných služebníků bylo zabito. Kromě toho pohotového důstojníka. Nezachránil si život na dlouho, což mu došlo ve chvíli, když se sbíral ze země, a vládce ho zvedl do vzduchu. Byl by se snad bránil, i když si byl vědom, že by šlo o sebevraždu tak jako tak, ale s „ozbrojenou rukou“ mířící na jeho hlavu se jaksi soupeřit nedá.
Jeho zděšení se znásobí, když se jeho pán zasměje, a vycení při tom své nepřirozeně ostré zuby. Ďábelské oči v místnosti osvětlené plameny, efektnějšími než obvyklé zdroje světla, opravdově vyniknou, že i Goa'uldovi, zvednutému do vzduchu, se objevují kapičky studeného potu.
„Svého boha velmi dobře znáš. To je dobře.“
„Můj pane, já…“ težce ze sebe dostává důstojník, ale jeho slova jen způsobí silnější, už tak ocelový, stisk.
„Ti ostatní byli ubožáci, a stejně tak zemřeli. Ale ty – ty jsi dokázal, že znáš svého pána. Velmi dobře. Proto neskončíš rozčtvrcený, a tvé kusy neskončí na kůlech cestou do mého paláce jako ty jejich. Ne. Zasloužís si místo v hrobce pod mým palácem, spolu s dalšími, kteří zemřeli pro svého boha se ctí.“
Nic dalšího v životě slyšet nemohl. Za posledním slovem se z komnaty ozval nepříjemný zvuk praskotu.
Vesmírem se volně, a bezvládně pohybuje jedno těleso, velmi daleko od nejbližší hvězdy. Stříbřitá, pulsující koule obklopuje na pel'taku Leagnara, který se uvnitř zapnutého štítu nestačí divit, co se to stalo. To stvoření doslova proteklo dovnitř lodi, jakmile zjistilo jeho záměry, s úmyslem ho zabít a ovládnout loď. Bohužel pro oba to nebude tak jednoduché.
„Jaký je to pocit, vědět, že je konec? Třeseš se, potíš se vidinou úplného konce?“
„Dobrá. Možná teď máš pod kontrolou loď, a věřím ti, že se přes můj štít dostaneš. Až na jednu nepředvídatelnou drobnost, Hlase – nemůžeš mě zabít, aniž bys zabil sebe.“ řekne suše uvězněný
„Nemáš jedinou šanci uniknout, ty drzý hmyze. Není nic, čím bysi mě mohl porazit.“ prohlásí sebevědomě hlas linoucí se z toku kovových částic.
„Naneštěstí pro tebe, jsem upravil jeden antický zásobník energie tak, že při určitém druhu subprostorového signálu exploduje. Byl by to velmi efektní konec i pro tebe.“
„Jak se opovažuješ! Není možnosti, abys to dokázal!“ zavirbluje temně stříbřitá hmota naokolo
Goa'uld neslyšně ukáže na svou „ozbrojenou ruku“, která se již příliš nepodobá těm starým, vyráběným Raem a jeho následovníky ještě za Furlingských válek, ale obsahuje mnoho funkcí. A jedna z nich je i vysílač…
„Patrně pochopíš, že důvěra a poctivost je mé rase, stejně jako Lidské, velmi vzdálená. Jen pojistka, kterou si připravil, kdyby mě čirou náhodou chtěl někdo podvést. A jsem rád, že jsem to udělal ještě před odletem z planety. Vidím to na dlouhé čekání nás obou….“ dovysvětlí Leagnar, a hmota silně zapulzuje a nateče na, k tělu přilnutý štít. Energetická bariéra začne silně jiskřit, ale náhle se zastaví, a znovu se vzdálí.
„Ustoupíš ke stěně pel'taku, nebo to nezastavím!“ řekne Goa'uld neústupně
Nezbývá ti nic jiného, ty kovová špíno. Cítils, jak se jeden z těch zásobníků přehřívá, co? I ty se boj konečnosti. Možná jsou pro tebe všichni hmyz, ale ty jsi jen nechutnou nákazou…vida.
Kovová, slévající se struktura, začne silně pulsovat, a loď zaléhají chvíli komické, chvíli hrůzyplné skřeky, znějící chvíli jako elektronické signály. Goa'uld je překvapen, proto míří ke konzoli na druhé straně pel'taku. Humorné. Superinteligence, prohlašující se za všehomíra, se potýká s virem, který jsem nainstaloval jako zadní vrátka, kdyby si s mou lodí někdo zkusil hrát.
Leagnar vyběhne do lodi, hermeticky dá uzamknout pel'tak, a vypustí atmosféru. Nevěřil, že by to mohlo fungovat, ale protože jeho jediný druhý plán je ohňostroj o síle mnoha antických zdrojů, tedy výbuchu, který by určitě překonal několik supernov najednou, není moc na výběr.
Ale skutečně. Obrovské, smrtelné nebezpečí, jehož ubohé torzo se snažilo přežít na jeho lodi, skončilo neslavně, jako svíjející se masa neutronia.
Takhle to nemůžu nechat, řekl si Leagnar. Zatímco jeho loď kroužila ve velkých obloucích od zbytků Hlasu, který se ztuhlý vakuem nehnul z místa, pomalu a opatrně zvedl jeden z drahocenných zdrojů energie. Ten jeden, připravený jako malá past pro jeho nevěrné služebníky. Vložil jej do záchranné kapsle.
O pár minut nato, loď proletěla těsně nad zbytkem zničené stvůry, vystřelujíc kapsli, a hned skáčející ho hyperprostoru. Cítilo to smrt při výbuchu? Cítilo to vůbec něco při svém rozložení na atomy? Asi sotva. I kdyby, žádnému tvorovi v galaxii nemůže toho být líto…a jeho stvořitelům už vůbec ne.
Wraithská císařovna je zahalena smutkem. Je to cosi naprosto neuvěřitelného. Žádné lidské slzy, nebo křik. Ne, ten je u Wraithů jen symbolem boje, života a zuřivosti. Ničeho jiného. Wraithský smutek je čiročirá apatie. Ani slovo, jediná hláska, jediný pohyb nebo stáhnutí svalu.
Prohráli. To se nedá vrátit. Neměla nikdy nechat ty hlupáky vytvořit něco, nad čím nemusí získat pevnou kontrolu. Kdyby použili jen obyčejný, ale i tak velmi účinný typ viru, a nemuseli obětovat flotilu při zničení jejich výtvoru, mohli zvítězit. V boji a čestně. Koneckonců, přece zvítězili nad Antiky! Parazité mají víc lodí, válečníků a bojových zkušeností. Ale ani náhodou se jim nemohou vyrovnat vědou a technikou. Čím to je tak jiné? Odmítla si zkrátka připustit, stejně jako jiní, že proti rase, které nezáleží na životech jakékoli formy života v jakémkoli množství, a kterou žene jen čistá touha po kořisti, mohli bojovat jen z plné síly – se všemi rezervami a všemi válečníky. Ani je nenapadlo, že na Goa'uldy nemohou útočit stejným způsobem, jako mezi sebou nebo jak útočili na Antiky – lekce, ani dílčí krvavé porážky nebo úskoky nemají smysl.
Dnes, když si císařovna sumíruje v hlavě nejlepší šanci opustit galaxii a začít jinde, to ví všichni zbylí Wraithové. Více nebo méně to vědí všichni, do posledního bojovníka a pilota.
Z rozjímání roztodivného stavu, který se dá nazvat smutkem, jí probere člověkem neslyšitelný zvuk. Hlas oznamuje objevení neznámých, právě odmaskovaných lodí.
Okolo jejího trůnu „vyroste“ ze zdi a mlhavé podlahy mnoho zařízení, zřejmě pro její manuální obsluhu.
Kuriózní situace. Gigantická umělá planetka Wraithů, hlavní a poslední zbývající centrum jejich rasy, bylo docela jednoduše obklíčeno tou nejnepravděpodobnější sebrankou lodí, jakou si lze reálně představit – dva antické křižníky, několik wraithských, goa'uldská mateřská loď, osmero lodí rasy, která Wraithům uniká, a přes stáří svých lodí stále existují, mnoho menších lodí, především nákladní goa'uldské a několik wraithských Korvet a letek Dartů - a nad tím vším trůní kolosální a ošklivý slepenec, obrovská loď nehezkých tvarů, vybavená nejdokonalejší energetickou zbraní Antiků.
Všechny v okamžení obklíčily planetku. Císařovna však váhala. Ano, jsou schopni se ubránit a zničit jak ty zrádce, tak jejich patetické spojence – jenže by je to stálo hyperpohon, a planetka má jen nutné zásoby. A do té doby by je Goa'uldi, kteří se určitě s hltavostí vrhli do všech koutů Pegasuské galaxie po té jistě strašné bitvě u Asury, zničili i se všemi nadějemi na pomstu a život jinde.
„Velké a vznešené císařovně Wraithů! Mluví s vámi Garshaw z velké Rady Tok'rů - tuto výzvu posílají jen nepřátelé Goa'uldů – nabízíme vám spojenectví.“
Jedno těm vzbouřeným parazitům musí císařovna přiznat – jejich drzosti neznají meze.
„V případě zamítnutí bude vaše rasa odstraněna. Nebojíme se ztrát ani smrti, jen toho, že náš společný nepřítel bude ovládat již dvě galaxie – i kdyby se vám podařilo uniknout našim lodím, Goa'uldi vás najdou. A pokud jsme vás našli my, najdou vás i oni, ať se vydáte kamkoli.“
„Co můžete nabídnout, kromě vašich slov?“ ptá se královna, vidouc na senzorech, že odpalovače dronů i paprskové zbraně jsou přesně namířené na napájecí zařízení. Exploze jen jednoho by planetku roztrhlo jako nic.
„Víme, že jste schopni v krátkém čase a za dostatku surovin nechat vyrůst celou flotilu lodí.“
„Urychlený růst způsobí, že lodě nebudou tak kvalitní, a budou snadno zničitelné. Růst potřebuje mnoho energie, centrum bude bezbranné.“ věcnost císařovniny mluvy dá znát, že dobře ví, jak jim teď musí zobat z ruky
„O to se nemusíte starat. Vaši ochranu zajistíme zde. Suroviny vám právě posíláme.“
Lodě Cestovatelů, Ha'tak a nákladní lodě otevřou vnitřní prostory v přímé blízkosti planetky, vypouštějíc nesčíslně kovových cihliček, plechů, prutů a vůbec všeho. Jen tak se vznášejí prostorem, až je gravitace umělého tělesa přitáhne k sobě. Povrch začne žhnout, a kolosální organická chapadla se začnou slizce spojovat, zvětšujíce svůj objem. Jako maso a kosti k sobě začínají přiléhat, povrch, kde se vytváří lodě, žhne.
Novorozené lodě tepou a pulsují jako živé svaly a orgány, prohýbají se, vytryskujíc jakési šťávy do vesmíru. Živí tvorové z kovů nyní působí křehce, až téměř rosolovitě.
„Lodě ještě nebudou nějaký čas vyzrálé, je třeba počkat. A souhlasím s vaším návrhem, pokud nám sdělíte váš plán. Jestli je skutečně nadějný na zničení parazitů. Jestli ne – umíme zemřít, a vezmeme vás s sebou.“ řekne bez okolků císařovna. Zachránit rasu je i nad její hrdost. Přestože by si to nepřupustila, nebýt invaze.
Svarogovy lodě při opuštění hyperprostoru u planety zvané Taranis narazí jen na hlídku jednoho Křižníku a několika Korvet, které byly popraveny hned první plazmovou salvou. Jeho lodě ani nenahodily štíty, a palba na zjištěnou základnu Wratihů se připravili o důkazy aktivity Tok'rů, kteří před nedávnem opustili planetu pod palbou v antické lodi…
„Já, lord Svarog nařizuji všem lodím flotily pálit na zjištěný cíl pod štítem!“ rozkáže a dle senzorů určuje co nejpřesnější souřadnice. Antický štít Wraithům nestál za zdržování lodí, proto nechali jen menší obléhací posádku. Soustředěné bombardování nestabilními hroudami plazmy však neměl šanci vydržet déle. V tomto případě ale Svarog nevědomky zachránil celou planetu, protože nekontrolovatelné čerpání energie mohlo brzy způsobit masivní erupce a zničení povrchu a atmosféry prachem a lávou.
Exploze základny zjevně Svaroga uspokojila, protože nařídil odlet. Všechno se sehrálo během hodiny. A během té hodiny se další čtyři oddělené goa'uldské flotily rozletěly po galaxii jako kobylky. Té, které velel sám Svarog, likvidovala nebezpečnější cíle, tedy všechno, co by se mohlo vážněji bránit.
Primitivní a neobydlené světy byly po celé galaxii obsazovány bojovými jednotkami, pochodujících z bran po celé galaxii, a zajišťujíc jak bohaté zdroje surovin a otroků, tak strategické planety, proměňované v tvrze.
Zbylé odbojné a problémové světy měla na starost ona čtveřice bojových flotil, a jeden svět byl zvláště problematický - Genii. I přes předešlé lekce z orbity, kdy se většina povrchu proměnila na jedno velké spáleniště, a mnoho podzemních zařízení se zřítilo, domorodci tvrdošíjně odmítali kapitulovat. A naneštěstí pro ně, jejich planeta byla skrz naskrz plná žil těžkých kovů, které mohly posloužit jako slušná alternativa naquadahu v pohonných jednotkách říše Goa'uldů. Jejich brána byla eliminována dávno, při prvním náletu, takže dosud byla celá jejich civilizace uvězněna na planetě. A možnost stavby kosmických lodí byla silně nepravděpodobná. A i kdyby – kam by šli?
Zjevná důležitost byla nyní přímo potvrzena, když se v desítkách ohnivých čar ukazují vyloďovací plavidla plná Jaffů a lidských žoldáků. Ztráty jsou poměrně velké, ze spálené země se na poslední chvíli doslova vyhrabalo několik set mnohahlavňových věží poseté rychlopalnými kanóny, a piloti ve vyloďovacích kluzácích museli složitě kličkovat i v křížové palbě. Nebýt podpory celých letek Alkeshů, nevyšel by na povrch jediný živý válečník. Díky tomu byly ztráty jen čtvrtinové, a lidští ženisté, řídící se vyspělými hloubkovými senzory, kterými byly vybaveny některé Alkeshe, vytrhávali ze země náložemi ty nejtajnější vstupy do chodeb. Obyvatelé planety byli schopni je zajistit vůči Wraithům, a jejich technologii, ale tentokrát po nich nešli oni….
„Zatraceně, pohněte si, nevíme jestli se ten průchod nezřítí!“ řve do vysílačky ženista, celý od černého bahna, přičemž neopomene důrazně poslat do prdele velitele praporu, který se vylodil dále, než měl.
„To říkáte tak klidně?! Jak nás potom odtamtud dostanete??“
„Klid, majore Dubsky! V nejhorším mateřské lodě prorazí palbou hlavní klenby, ty jsou stabilní, jen to zavalí ty civily vespod. A pohněte si, nemáme na vás celý den. Jestli se na nás zevnitř vyřítí rozzuřený domorodci, vrátím se třebas z pekla a podříznu vás ve spaní, majore!“ žařve velitel ženistů, a třískne vysílačkou o kamenitou zem, kterýžto účinek, tedy rozlétnutí vysílačky na kusy, zůstane bez odezvy. Víc pozornosti si zaslouží jiné věci, například kusy těl jeho mužů a i mnoha Jaffů, kteří zaplatili za odpálení vchodů do podzemí.
Tento velitel viděl už hodně, ale řetězově propojené miny a nástražná zařízení jsou neuvěřitelný svinstvo, a nejen podle něj - na něco takového si nikdy nezvyknou ani zvlášť otrlí jedinci.
Rozzuřený Apophis ve své Modré lodi rozmaluje nábytek. Smrtelný vztek jej obklopil, už vytřeštěné oči jeho vlastního lo'taura, kterého v rozzuření zabil, protože se mu dost rychle neodklidil z cesty.
Neodnesl to jen on sám. Pokud by věděl, co při svém příletu udělal jednomu z Jaffů, nevyšel by ze své komnaty týden. To jen ovšem v případě, že by si ho nezavolal pro spravení nálady. S minulým lo'taurem byl jeho pán ještě spokojenější, kratochvilné kousky od něj dokázaly obměkčit i Goa'ulda.
Dokud ještě před chvíli žil, slýchal mnoho historek od jednoho hovornějšího Jaffy (tedy mezi pánovými Jaffy docela výjimkou), s jeho předešlým lo'taurem, dokud to nepřehnal s pitím, a neurazil Prvního muže, bylo mnoho legrace. Do okamžiku, kdy zemřel, chtěl být svědomitým lo'taurem, a dělat všechno co k tomu patří.
Například obléct dvanáctileté otrokyně do pestrobarevných mašlí okolo hlavy a pasu a pak je nechat po kolenou se plazit v chodbách okolo Apophisovy komnaty, ječících zvířecí písklavé zvuky, to by ho nenapadlo. Údajně to jeho pána rozesmálo, a ani oni nepřišli zkrátka, neboť ty otrokyně pak dal k dispozici Jaffům na lodi.
Nebo jiná chvíle, kdy byl jeho pán v podobném rozpoložení po prohrané bitvě s vládcem Kronosem, přivedl na řetězích tři otroky, a mrskal je bičem z Nakhlovského jelena, dokud se bolestí nepodělali. To o všem nebylo vše, kdyby to nedotáhl do konce, Apophis by ho takhle zmrskal sám, že mu zasvinil podlazu, takže těm zmučeným mužům hodil několik živých novorozeňat, ať je před svým pánem snědí. Ve finále si ještě pohrál s trojzubcem, a jeho pán vypadal, že mu ještě zatleská.
Apophis vybíral členy své gardy velmi pozorně, jen u Teal'ca na Bra'tacovo naléhaní umírnil svou volbu. Po odhalení jeho shol'vských názorů nepromíjel nic. Žádný prašivý Jaffa ani lidský otrok si nezaslouží jeho pozornost, pokud se protiví svému bohu, a u své elity neočekával jedinou známku slabosti. Jeden pozitivní smysl to mělo – jeho oblíbený lo'taur se smyslem potěšit svého boha jej naučil, že i lidé jsou jako válečníci a plnoprávní poddaní užitečnější, než jen jako otroci v dolech a loděnicích, přestože o tom sám dosud polemizoval, Tau'ri takto zachránil a povznesl vlastně jen jeho oblíbený lo'taur. Samozřejmě – to ví jen Apophis sám.
Temné skalní chodby, vyztužené kovovými konstrukcemi, se otřásají výbuchy na povrchu, a zlověstné trasírky střel z jedněch, i druhých stran chodeb je osvětlují dostatečně. Asi sto metrů dál, v jiné chodbě, odjišťuje jeden z žoldáků napalmový granát, a hodí ho do nepřehledné změti nepřátel v šedohnědých uniformách.
Nebylo to zadarmo, neboť tento voják schytal několik kulek do plic, než se zase stihl znovu skrýt za zahýbem skály. Dříve, než zemřel napáchal maximum škod – změť civilistů, i vojáků, kteří se kryli ženami a dětmi, vzplály, a křik žen a dětí, proměňované ve spálené mumie, se žoldákům zařezával do mozku jako vrtačka.
Tentokrát to nevydržel Pierre, a zatímco běželi dál do chodeb, přesnými střelami rozdával rány z milosti i těm s méně vážnými popáleninami. Zastavují se až u ohromných okovaných vrat, téměř jako od trezoru. Ženisti, běžící hned za útočným komandem, připevňují velké nálože na okraje, a zapichují do nich dálkové odpalovače.
„Základno, tady Rosomák 9! Probili jsme se až k bráně města! Chystáme se k odpálení dveří! Máme pokračovat, nebo počkat na posily? Příjem!“ hlásí Charlie do vysílačky, zatímco jsou všichni před výbuchem ukryti. Mnozí si přebíjejí zbraně. Jen Pierre dále zachovává klid, a zapaluje si cigaretu. Jiný voják zápasí se zaklíněnou nábojnicí ve zbrani.
„Rosomák 9, máte povolení k akci! Přijat plán Mesiáš!“ ozve se z vysílačky, a Charlie dobře ví, co to znamená – celé podzemní město musí být pěkně postaru vyčištěno, civilní obyvatelstvo posílat chodbami nahoru, všechny osoby vojenského charakteru zlikvidovat – aby se mezi budoucími otroky neroznesla rychlá rebelie.
Rychlý konec prostřednictvím napalmu a prostřelení kleneb tedy odpadá. No nic. Zahnali jsme je do děr jako králíky, tentokrát je vyženeme zevnitř, pomyslel si Charlie, a odjišťoval plynové granáty s nepříliš radostným symbolovým označením
Anise běží krystalickou chodbou k velké komnatě, stále ještě se zvětšující do šířky. Tok'ra za to odpovědný už ukládá zbylé krystaly do kovové krabice a s úsměvem se ukloní mladé ženě.
Taktéž se jí ukloní i udýchaná Anise.
„Jaké jsou výsledky? Souhlasila císařovna se spojenectvím?“
„Ano, naše královno.“
„Nemusíš být natolik formální, Anise. Jste přece všichni mé děti.“
„Omlouvám se, ještě si nikdo z nás nezvykl. Je to zázrak, matko.“
„Nejsi sama, Anise. Abych nezapomněla – má hostitelka Zenna si přeje mluvit s Freyou.“
„Dobrá tedy.“ obě skloní krátce hlavy
„Co mi chceš říct…znám tvé jméno…ty jsi
„Chci s tebou mluvit o lidech ze Země.“
„Naše matka nás již informovala o té alince. Daniela Jacksona dobře známe, je to čestný a statečný člověk.“
„O něm mluvit nechci. Doktor Jackson mi řekl něco jiného – mám vám vyřídit, že plukovník O'Neill může být naživu. A také – že to mám říci jen vám. Egerie to respektuje, koneckonců je to jen mezi námi, ne?“ a Pangaranka se pokusí usmát, ale když uvidí, že Freya změnila klidný flegmatický výraz, který patří i k Anise.
Egeria ani Zenna nemůže vědět, jak to bylo, ani, že už sama Anise byla citově dosti rozrušena, když zjistila, že doktor Jackson žije, a vede překvapivě silnou alianci hnutí odporu proti Goa'uldům a teď i proti Asgardům.
„Je to všechno?“ řekne neklidně Freya, vypadající jako v mátohách
„Ano…“ odpoví jí Zenna, uvažující, proč to měla říct jí. Nemusel přemýšlet dlouho – ta věc je přece tak snadno dedukovatelná jako facka. Nyní je u slova zase Anise.
„Je mi líto, ale mé hostitelce není příliš dobře. Smím odejít? Máme mnoho na práci.“
„Můžeš mé dítě…sama se brzy odeberu do lodi, nemohu vás přece znovu opustit.“
To, co se stalo na Genii sledoval ze své zamaskované lodi i sám lord Leagnar
Leagnar je po obletu několika soustav, odkud zjistil aktivitu jeho vojsk,se navrací na Renec, potěšen, že flotily postupují vpřed – není nic, co by je mohlo zastavit…
Možná přijde někdo na způsob, jak tyhle antické zásobníky energie vyrábět…
Napadla ho poté ještě jedna myšlenka, při které ho zamrazilo – kdyby on byl na místě té věci, nenechal by si někde na VELMI bezpečném místě svou kompletní zálohu?